Když se začne všechno hroutit, není to nikdy náhodou. Vždycky je to až důsledek toho, co se dělo předtím. Ve chvíli, kdy už je „všechno špatně“, už třeba i několik let, nastává moment, kdy už nelze stejnou cestou dál. Nastává krize. Krize je vnímaná velice negativně, ale když si jí uvědomíte a uděláte všechno co je potřebné, budete jí milovat, a zpětně možná uznáte, že je veskrze pozitivní!
Slovo krize má mnoho významů. Svízelná situace, potíž, zmatek, vyvrcholení, nebezpečný stav vývoje, ohrožení vlastní existence a integrity… A je to tak, to všechno to je a ještě něco navíc.
Takže, ať už krize v životě znamená cokoliv, pro někoho rozpadající se rodina, nefunkční vztahy, přišli jste o všechny přátelé, nemáte dostatek financí, zažili jste bankrot, máte zdravotní problémy, skandály atd., ukazuje na něco, co děláme špatně. Položením několika otázek se snadno můžeme dostat do příčiny toho, co se děje. Daří se mi v životě? Co v životě potkávám? Žiju svůj život? Jak dlouho už tohle žiju? Kdy byl ten zlom, kdy jsem se odklonil? Ano, kdy jsem se odklonil…ale od čeho?
Věřím, že pokud jde člověk po svojí cestě, jde životem v plné osobní síle a překonává všechny obtíže. Daří se mu vypořádat s problémy, nachází řešení a život mu jde s příležitostmi na ruku. Je takzvaně „on the track“ – jde ve své stopě, jedná podle toho co cítí, co mu říká intuice, jeho nitro, má pocit že by to měl dělat, vidí na své cestě podpůrná znamení a žádané chodí do cesty, tak nějak samo.
Odklonění se od této cesty, ale způsobí pravý opak. Někdy, někde v čase jsme se rozhodli neposlouchat sami sebe. Dali jsme pouze na rozum, poslechli jsme radu, ačkoliv jsme věděli, že to tak nemá být, byli jsme moc pohodlní, chtěli jsme to mít za každou cenu, i za cenu obětování sebe sama. Ignorovali jsme znamení, která nám říkala, že ještě není pozdě, že je stále ještě čas a můžeme se vrátit, ignorovali jsme rady ostatních, že se řítíme do průšvihu, ignorovali jsme tušení, předstírali jsme, že je všechno v pořádku, že to ustojíme, že je to naše přirozenost. Ale realita nás začala čím dál tím víc tlačit k něčemu, z čeho šlo čím dál tím hůř vycouvat. Došlo k tomu, že jsme se odpojili sami od sebe úplně. A v té chvíli to přišlo. Pád, období beznaděje, všechno se sype. Už nejde dělat věci dál tak jako předtím. Už nefunguje nic.
Přichází období, kdy je člověk donucený se po pádu sebrat. Čas, kdy se může uzavřít do sebe, mluvit se svým svědomím, v tichu, mít čas jenom pro sebe, protože nic jiného stejně nejde. Nořit se do sebe a přes prvotní ticho začít vnímat záblesky toho, čím jsme byli kdysi naplnění. Slabý vnitřní hlas, který se po čase začne ozývat a pomalu ukazovat co dělat. Krok za krokem. Co v tuto chvíli potřebuji? Jak ještě zlepším svůj vztah k sobě a ke svému nitru?
Časem se vnímání hlasu zase zostří a dá nám šanci napojit se na svojí podpůrnou energii. A když vydržíme, začne se ozývat o to více. Bude to trvat dny, týdny nebo měsíce, nebo i déle, podle toho jak moc jsme sešli ze svojí cesty. Tahle doba ale rozhodně jednou skončí. Napojíme se sami na sebe, napojíme se na svojí vnitřní rovinu i na ty podpůrné roviny okolo sebe, které nás celou tu dobu chtěly vést, a které jsme neposlouchali tak dlouho, až jsme se ocitli ztracení.
A tím se vrací k začátku. Co ještě může být krize ve svém pravém významu. Má totiž také tyto významy: rozhodná chvíle, obrat ve vývoji, který nutně nastane… pokud se skutečně napojíme na sebe samé. Vrátí se vnitřní klid, začneme zase mít rádi sami sebe a život zase začne mít svůj smysl.
