Proč děláte některé věci, i když nechcete?
…“já je vlastně chci dělat!“ odpovídá žena sedící v křesle.
„A proč je děláte, když říkáte, že pro vás nejsou dobré?“ položím logický dotaz.
„Jsem zvyklá to tak dělat. Čekají to ode mě ostatní, je to potřeba, beze mě by se to nepohnulo, potřebují pomoct, jsem tu od toho…“ a spousta dalších důvodů, a zatímco je vyjmenovává, čím dál tím víc v tom cítím, že tam chybí jedno jediné… ONA SAMA!
Ona, které je zatím schovaná pod tím vším, pod těmi povinnostmi, očekáváními druhých i svých, nastavením, že musí všechno zvládnout…nebo se něco stane. A tak to může mít podobně každý, do určité míry, a každý přesně podle sebe… Nebo mě nebudou mít rádi, bude křik, nikdo si mě nevšimne, budou zklamaní, nešťastní, nikdo jiný se o to nepostará, nebo…
….aby mě měli rádi, aby si mě všimli, aby byli spokojení, …..
…. protože, to tak chtějí, jsem tu od toho, já to zachráním a další a další varianty.
Mysl a emoční bloky/nastavení
Kde se tohle ale v člověku bere? Tohle je, troufám si říct, základní životní nastavení.
Základní nastavení v životě vznikají většinou v raném dětství. Ačkoliv si dospělí myslí, že dítě je něco co se potřebuje teprve vyvinout v „plnohodnotného“ člověka, že oni vědí všechno lépe, dítě se všechno musí naučit, ona/on to ještě neví, neumí, nemá na to rozum, ještě je malá/ý a další, dítě je plně vědomá bytost. Z prostředí nasává úplně všechno. Má čas si všímat co se děje, pozoruje, cítí, naciťuje se, vnímá, žije a má i svoje potřeby, které jako malý člověk ještě není schopno sám/sama uspokojit. Nerovnováhu v tom všem vnímá a někdy i krutě zhodnocuje.
A tak, pokud je v rodině nebo v osobnostech rodičů nerovnováha, tuto nerovnováhu děti korigují. Křičí, pláčou, vztekají se, ječí, utíkají… Potud je to přirozená obrana, která dost často pomůže zjednat ihned nápravu v situaci, která se jim nezdá. A nebo třeba ne, i čekat na naplnění potřeb je třeba se naučit. Jiná situace nastává, pokud potřeby naplněny nejsou nikdy, ani když křičí, pláče, dupe, nebo jenom smutně kouká… kdy už si mě někdo všimne? Doslova čeká, že se něco stane a ono se nestane nic.
Měl jsem takové normální dětství
Při rozhovorech s lidmi často mluvíme o dětství. Jaké to bylo, jaký byl a je vztah s rodiči. Nezřídka se stává, že na první dobrou je reakce lidí „měl jsem takové spokojené klidné dětství.“ 90% lidí odpoví takhle. Buď si nepamatují co se v té době dělo, dívají se na dětství „s dospěláckým nadhledem“ (už je to dávno pryč, teď už řeším reálný život), nebo jsou k minulosti shovívaví.
Ať je to jakkoliv, prožitky z dětství si všichni neseme v sobě. A dost často po jejich otevření, nacházíme bolístky, které jsou klíčem k tomu, jak jsme si život už v té době nastavili. Shovívavost znovu upozorňuje na to, že je něco v nerovnováze. Naproti tomu člověk, který je vyrovnaný nemaluje věci narůžovo. Popíše i bolestivé věci, protože je s nimi srovnaný.
„Ta máma, pořád dělala doma cirkus a mně se ani nechtělo chodit domů, neměl jsem jí za to rád, a tak jsem se jí vyhýbal.“
Zatímco člověk, který se bolístkám vyhýbá, většinou řekne nějaký obecný popis. „Měl jsem spokojený dětství, hrál jsem si hlavně s bráchou a moc jsme nebyli doma.“
Nabízí se logická otázka: „Proč jste nebyli doma?“
„Byli jsme radši venku, lítat po lese, takovýto dobrodružství, volnost.“
„V čem to bylo jiné než doma?“
„No víte, máma byla psychicky nemocná, pořád šílela a táta pil. Dost často nás mlátil.“
Přitom podobné věci, které bereme za normu, si neseme ve svém životě dál. Strachy, děsy a naše rozhodnutí plynoucí z nich, které máme uložené v sobě potom ovlivňují náš další život.
To, že člověk nezažil velká traumata v dětství neznamená, že si nenese nastavení, které mu neprospívá. Z pohledu dítěte může být i na první pohled banalita věcí, která přispěje k tomu, že udělá zásadní rozhodnutí. Takže i to „normální dětství“ v sobě může skrývat i vzpomínky, které z dnešního pohledu nejsou nijak vyjímečné, ale z pohledu dítěte mohly být zásadně ovlivňující život.
Dětství bez pozornosti
Nevšímavý otec, jak častá věc v generaci našich rodičů. Spousta dětí reaguje na nepřítomnost svého otce v dětství. Ať už byly vychovávány matkou v rozvedené rodině, nebo otec prostě nebyl pro rodinu, dětí si nevšímal, styděl se, když si s ním chtěly hrát, nedával najevo city, emoce, netrávil s dětmi čas, neučil je, nemazlil se s nimi, anebo si vůbec nevěděl rady v tom co si s nimi má počít.
Jak velký prostor pro utváření domněnek to otevřelo? Dítě si zde utvořilo domněnky ve smyslu: nejsem pro něj důležitá/tý, nejsem vůbec důležitá/ý, nechce mě, nestojím mu za to, nestojím za nic,
a hlavně, když zjišťuje, že jeho potřeby nemají šanci být vůbec naplněny, přestane cokoliv chtít.
Naučí se, že jeho potřeby nejsou důležité. Že důležití jsou ostatní a ono pro ně musí pracovat. Zmenší se a za jakoukoliv pozornost se odvděčuje oddaností, i za pozornost, která mu neprospívá. „Udělám všechno, abych měl pozornost – všechno zvládnu, protože teď jsem středem pozornosti – nestojím za nic, a tak se teď obětuji – když budu dělat všechno jak chce, všimne si mě a budu mít jeho pozornost – budu hodný a nebudu dělat problémy, aby si mě všiml – aby to měl lehčí – aby se nemusel tak stydět… nebudu dělat nic, protože to stejně nemá cenu.“ Tohle je absolutní popření sebe sama, které se stane převažujícím nastavením v životě. Jak tohle ovlivní náš život, výběr partnerky nebo partnera, naší rodinu?
Manipulace a tvorba hranic
Pro dítě, které si teprve utváří svojí osobnost je důležité správné vedení. Vedení, které určitě nikdy nebude bezchybné, ale nemělo by být ochuzené o důležité aspekty, které mu pomůžou zvládnout život. Snaha rodiče by měla být pomoc svému dítěti postavit se na svoje nohy, naučit ho zvládat problémy, překonávat překážky a jít za svým cílem.
Mnoho rodičů však tohle nechápe. Dají život svým dětem, ale protože mají sami nevyřešená svá témata, jejich vliv na děti může být velice neblahý. V extrémním případě, kdy má dítě například narcistního rodiče, který se kvůli svým bolestem stará jen sám o sebe a potřeby dítěte nepovažuje za důležité, se stává dítě obětí pravidel dospělého.
Ten jeho potřeby nevidí, nejsou pro něj důležité. A aby dítě dosáhlo jeho uznání, musí dělat přesně to, co rodič chce. Tím, že rodič vidí pouze sebe a své potřeby (dost často v jeho dětství nenaplněné), chce i po svém dítěti, aby tyto potřeby naplňovalo, dost často i pod nátlakem. A tak se malé dítě učí, že po něm někdo něco chce, tak to musí vykonat, aby byl klid, aby ten rodič byl spokojený.
Pocit viny za to, že jsem
Rodičům zde pomáhá i technika manipulace, kdy se snaží v dítěti vyvolat pocit viny, když dítě potřeby rodiče nenaplní. „Mamince z toho bude smutno, když to neuděláš.“ „Tak to má prostě být, a tak to uděláš.“ Pravidla a to vnější pak začne převažovat. Dítě začne přes tato pravidla zapomínat na sebe, na to, že má své potřeby, na které ale všichni okolo kašlou, na to, že správně je to tak, jak cítí samo. Zvyká si tu být pro druhé, ne pro sebe. Stydí se, že je. Stydí se vůbec se projevit svoje pocity a city, a také samo sebe jakoukoliv formou. Stud je tak silný, že popře samo sebe. Co to přináší v úplných důsledcích si může každý najít u sebe.
Nastavení do života
Nejsem dost dobrá/ý. Nemají mě rádi. Dvě obyčejné věty, ale tak zásadní pro život, které shrnují výše uvedené. Přesvědčení a někdy i krutá realita, kterou jsme si pojmenovali a začali žít podle něj a zároveň dělat všechno proto, aby to tak nebylo, nebo abychom to vlastně vůbec nevnímali.
Není nutné probírat všechna svoje traumata a rozplétat složité vzorce uvnitř sebe, ale je dobré podívat se na klíčová místa v našem životě, kde se nám nedaří. Kde se necítíme dobře, kde je nám špatně s druhými, kde neplníme svoje povinnosti, kde padáme únavou….
Jak z toho ven
To všechno může být těžké opustit, protože než lidé pochopí, že něco neudělat pro druhé, protože prostě nechci (cítím to, prostě to nejde udělat) je dostatečný důvod proto to neudělat. Že respekt ke svému nitru je ta základní hranice, která nás chrání před vnějším světem. Hranice, kterou řada z nás nemá úplně pevnou, nebo jí dokonce nemá vůbec a vytváří si tak různé mechanismy přežití pod kterými se pak sami hroutí, protože ať jsou propracované jak je to možné, tak vždy působí proti nám, proti našemu nitru, ve kterém chceme něco úplně jiného.
Přitom cesta je vlastně principiálně jednoduchá, i když pro někoho může být její provádění ze začátku těžké.
Dát sebe na první místo! Jak sobecky to zní… Ale pro člověka, který neměl nikdy nastaveny pevně své hranice a žil celý život pro druhé, je to bezpodmínečně nutné. Takový člověk většinou reaguje na podněty z vnějšku, žije právě reaktivně, netvoří si vlastní život. Koná sám za sebe, ale to co tvoří není podle jeho vizí a obrazů. Jeho vize a obrazy jsou ovlivňovány, v některých případech zcela vymazány. V extrémních případech je to neustálé hašení požárů, protože „vše musí existovat, nemůžu do ničeho zasáhnout a ovlivnit to, můžu na to jenom reagovat“, ze kterých pramení únava a nechuť žít.
Dát sebe vědomě na první místo nám pomůže mít postoj, ve kterém prvně zažijeme rozdíl mezi námi a okolím. Zpočátku to může být těžké, ale když to člověk zkusí, zjistí, že i přes velký strach se mu nic nestane, a v případě, že se něco stane a strach si člověk prožije, svět se nezboří. Lidé budou překvapení. Reakce druhých může být:„Jak to že mi to už neodkýval, vždycky to tak dělal..“.
Člověk, který se vydá touto cestou zjistí, že v sobě začíná objevovat vlastní požadavky, vlastní potřeby. Potřeby, které dříve tolik nevnímal, nebo si je netroufl přiznat. Jsou to ty potřeby, které byly ukryté už mnoho let, dekády, někdy i celý život. Když vytrvá, zjistí, že tyto požadavky začínají být důležitější, než ty, které přicházejí zvenčí. Že i když tyto požadavky má, doplňují jeho osobnost, staví ho do své krásy, má právo je mít, protože i tím dává najevo to, kým je. Začátky můžou být pro někoho trochu neohrabané, ale stojí za to to zkoušet.
Když to budete zkoušet, zjistíte, že pokud někde uděláte chybu, nic se zas tak vážného se nestane. Ano, možná uvidíte reakci okolí a bude jiná, než obvykle, možná budou zklamaní. Budou se vás znovu snažit ovládnout manipulací, vyvolávat ve vás špatné pocity, abyste konečně udělali to, co chtějí oni sami. Ale když vytrváte, zjistíte, že jste silní, že ctíte sami sebe, a tito lidé nad vámi nemají vůbec žádnou moc. Když to ustojíte, stane se to pro vás novým návykem. Návykem, který vám ušetří síly. Člověk, který je zvyklý naplňovat své potřeby je sebevědomý, ví co chce, žije v dostatku materiálním i citovém, umí stát sám za sebou.
Vztah člověka, který má své hranice k okolí se začne proměňovat. Bude pro ostatní víc hmatatelný, ostatní budou více vědět, co od něj čekat, už nebude nijaký/nevypočitatelný/kam tě postavíme tam jsi/neviditelný/nepevný. Bude respektovat svoje nitro a jeho požadavky dávat napovrch, tím bude zrcadlit sám sebe navenek, dávat sám sebe světu. Ustojí, když někoho bude muset odmítnout, protože to tak cítí. Bude nastavovat hranice, únava z neustálého plnění úkolů odpadne, bude se cítit silnější a čím dál tím lépe ctít to, kým je.
Vztah dvou zdravých lidí je totiž vztah dvou jedinců, kde každý naplňuje své potřeby, a tím pádem jsou oba dostatečně silní udržet hranici v tom, jak naplňují potřeby toho druhého. Jinými slovy, potřeby druhých můžu naplnit, až když jsou naplněny moje potřeby. Nebo, pokud to uznám, můžu vědomě tuto hranici porušit, ale v tu chvíli vím, že dávám něco ze sebe navíc, něco, co je krátkodobé a má to význam.
Takže, co říci na závěr:
Dejte sebe na první místo ve svém životě.
Začněte naplňovat svoje potřeby. Co by vám dnes udělalo radost? Co si zasloužíte? A co si splníte?
Naučte se říkat NE, pokaždé když už jste unavení a opravdu nemůžete.
Ustojte svá rozhodnutí, která cítíte.
Nebojte se být sami sebou, ať je reakce okolí jakákoliv. Stud časem zmizí.
Pokud je toho na vás po přečtení hodně, nebojte si najít svého průvodce, kouče nebo terapeuta. Půjde kousek cesty s vámi, než to zvládnete úplně sami.
Svět čeká na vaše skutečné já.
